| 2,498 views V GPS nenacházíme žádné kempy před Splitem, tak zastavíme v kempu jménem Boban. V kempu jsou samá česká auta. Potkává nás vypasený týpek a mluví na nás česky, jestli chceme půjčit stan a ukazuje nám místo na spaní. Zjišťujeme, že mu kemp patří. Fakt haluz. Zkoušíme najít noční život, ale je to tu mrtvé, plné českých chudobných rodin s auty plnými konzerv, důchodců a jiných vrstev, takže jdeme spát. Všude Češi!
Budíme se trochu rozlámaní a unavení, jsme už asi moc dlouho na cestách. Sprcha a záchod tu jsou na vysoké úrovni, velice čisté. Snídáme jako obvykle čas a BEBE, pak jdeme zaplatit. Šéfík do nás stále tlačí, že má penziny po celém Chorvatsku, Bulharsku, Norsku, Sicílii a bůh ví kde ještě. Pořád se chlubí, kolikátou sezonu už tady operuje, a že mu snad patří uplně všechno. Má ty nejlevnější ceny a v česku přes něj seženete tu nejlevnější jachtu. Cpe nám letáky, 2 pohledy kempu, dokonce i vizitky. Cenu nám účtuje na balkánské poměry celkem vysokou (2×4,5 za osobu, 4,4 auto, 3,5 stan a taxu. Celkem platíme 18 EUR, nakonec nám ještě dá štědrou slevu, konečná částka k úhradě tak dělá 15 EUR. Stejně si myslíme, že ta sleva „nebyla zadarmo“. Každopádně tenhle pán byl největší ukecánek, kterého jsme potkali a takhle propagovat co všechno mám, to jsem ještě fakt v tak intenzivním monologu neslyšel. Citace „Mě patří celá makarská od severu až sem“ mě poslala do kolen.
Razíme do Splitu, kam dorazíme v poledne. Parkujeme bez problémů v centru za 10kn/h (35 Kč). Jsme zvědaví, co tu najdeme, protože zatím nic nevidíme. Vcházíme do pevnosti, kde je nejprve průchod s krámky s veteší, dále pak masivní kostel s věží. Pokračujeme dál pevností, kde jsou samé nádherné uličky. Měníme prachy a dáváme si kus pizzy. Prošli jsme snad celé centrum města a končíme opět u kostela s věží. Marek se při výstupu do věže praštil do hlavy tak, že při zařvání málem věž spadla (opravdu to byla taková bolest, že jsem si myslel, že mám otřes mozku).
Nahoře nás čekal krásný výhled na město a přístav. Pod dvou hodinách ve Splitu nasedáme a jedeme dál do Trogiru, který je také v UNESCU.
V Trogiru je také jen staré město s opevněním. V přístavu jsme obdivovali brutálně velkou jachtu a vyklápěcí malý most. Zaujalo nás také fotbalové hřiště hned vedle hradu / opevnění. Na věž jsme nešli, protože nám stačila ta ve Splitu. Celkově je Trogir takový zmenšený Split, tak nasedáme do auta a strašlivou zácpou jedeme do dalšího UNESCA, tentokrát je to Šibenik.
V Šibeniku parkujeme okamžitě, už jsme řádně naskilovaní. Akorát na křižovatce jsem (Marek) trošku udělal karambol. Jsme v pruhu do prava, ale chceme jet doleva, stjíme mírně do kopečka. Tak kouknu do zpěťáku, nic tam, pustím brzdu a couvnu, že se přeřadím doleva. Najednou rána a ve zpěťáku obrysy Yugo Koral, auta tak malého, že ani v zrcátku skoro není vidět. Dědek promáchne rukama, a jede dál. Mondeo naštěstí vyvázlo bez zranění.
Jdeme do centra a narazíme na kostelík, který ignorujeme, protože toho dneska bylo už tolik, že nás nic nevytrhne. V dálce na kopci vidíme hrad, tak snad bude stát za to. Cestou se stáčíme na kostel „Mihovil“. Tento název nás rozesmál. Směrovky nás zavedly až na kopec s hradem, což je asi ten Mihovil. Chtějí po nás 20 kun, což se nám zdá dost, ale byli bychom blbí, kdybychom to po té dlouhé cestě nezaplatili. Stoupáme na opevnění a nic tam není, jedině snad výhled na město Šibenik.
Trošku zklamaní jdeme ke katedrále, kterou jsme viděli zezhora. Cestou se stavujeme na hřbitově a fotíme kočky a náhrobky.
U pobřeží nacházíme katedrálu, která je skvostná a možná díky ní je toto město v UNESCU. Fotit se uvnitř nedá, tak to na rozdíl od jiných turistů respektujeme. Martin má chuť si zařvat Alah akbar. Turecko v nás zanechalo cosi silného. Oba přemýšlíme, že si tento muslimský hrdelní zpěv nahrajem do mobilu a dáme jako buzení.
Pořádně hladoví hledáme restauraci. Máme chuť na kraba, tak se ptáme v místní restauraci. Paní nám sděluje, že takový krab stojí 300-500 kuna (1050 – 1750 Kč). S chutí si potom dáváme pizzu s mořskými plody za 40 kuna. Martine pije pivo Ožujsko a je výborné, Marek tiše závidí a pije dva džusy s ledem na objednávku. Platíme a číšnice se ptá kam jedem. Říká, že GPS nevěří a dává nám mapu Chorvatska. U Plitvic je prý hodně kempů, tak vyrážíme.
Máme před sebou dvě hodiny cesty a plánovaný příjezd do kempu v 21:30. Cestou k autu kupujeme 4 piva v plechu za 40 kuna, za parkoviště dáváme 18 kuna, nasedáme a jedeme. Projíždíme kousek dálnice a platíme neuvěřitelných 49 kuna. Zloději!
Dojeli jsme do kempu Korana, který je masový. Sprchy a záchody jsou v cajku, pijeme zásoby piva, pak ještě jedno Karlovačko v místním baru, probíráme budoucnost i minulost, jsme idealisti a pak jdeme spát.
Máme před sebou poslední den s památkami, a zejtra už jen tranzit domů. První vymazlená lokace jsou Plitvická jezera, u kterých nocujeme v kempu. Ráno po svěží sprše a plném záchodu se na vodopády už opravdu těšíme. V kempu trošku bloudíme, ale nakonec nacházíme výjezd. Platíme 26 EUR a jedeme k jezerům. Vstupné je 110 kuna, Marek se snaží uplatnit slevu na ISIC kartu, ale validační kupon je propadlý, tak platí plnou sazbu. Martin má průkaz platný a platí jen 55. Marek soptí 
Vybíráme si trasu dlouhou 4-6 hodin a vydáváme se v koloně turistů směr první vodopády. Procházíme kolem jezera po dřevěných prknech. Voda je neuvěřitelně průzračně čistá, je vidět až na dno, kde leží ztrouchnivělé kmeny. U břehu plave velké množství ryb, jak kdyby snad byly ochočené. Mezi rybami vidíme i hada, fotíme celou tu krásu okolo.
Sem tam je slyšet čeština, tak si už musíme dávat pozor na jazyk. V jedné třetině túry nás čeká přejezd lodí. Dále pak potkáváme obří ještěrku, je velká jak chameleon a po pár fotkách mizí v propasti křoví. Na konci cesty si dáváme cheeseburgera a pivo. Marek si dává Ožujsko a Martin karlovačko (připomíná mu jeho rodné město Karlovy Vary). Na konci cesty nasedáme do vláčku a jedeme zpět. Vysedáváme dřív a zpátky jdeme skoro sami podél jezer.
Opouštíme jezera, platíme 42 kuna za parking a jedeme do Záhřebu. U jezer jsme byli skoro 5 hodin a stálo to za to. D Záhřebu to máme asi dvě hodinky svižného řízení. Asi tam dáme večeři
Cestou ještě naposledy tankujeme plnou nádrž (54 litrů), nafta je tu jen za 23 Kč, tak máme radost. Jedeme ještě kousek po dálnici a na mýtnici máme strach, kolik budeme platit. Před námi auta platí i 100 kuna, tak nevíme. Nakonec platíme jen 16, takže klídek, jeli jsme totiž ten nejkratší úsek.
V Záhřebu ani ukazatele na centrum nejsou, tak nás vede TomTom. Parkujeme v podzemních garážích, na povrchu je benzína, kde myje holka okna a je hrozně podobná Veroničce Hrnčiarové z kempu v USA. Konáme potřebu v parku u kostela a jdeme na náměstí s kostelem.
Kostel se opravuje, tak jdeme dovnitř. Zrovna začíná mše a naše fytotechnika vzbuzuje pozornost. Nakonec zdejší dědula zakazuje fotit nejen nám, ale i dalším nadšencům. Jdeme dále do centra, ale nic nenacházíme. Jediná zajímavá věc je tu ta, že zde jezdí stejné tramvaje jako v Praze. Cestou nás zaujal ještě ukazatel na Stone Gate. Jedná se o poutní místo, kde se opět hafo lidí modlí. Na stěnách jsou kamenné destičky, na nichž jsou napsány děkovné vzkazy za uzdravení. „Hvala ti mojho božija“ ku příkladu.
V Záhřebu jinak chcípnul pes. Jsme zklamáni a hledáme restauraci, ale peníze máme leda tak na tři plechovky piva na benzině, které také kupujeme a zbylé tři plechy platíme kartou. Ještě před tím jsme samozřejmě zaplatili parking. Teď nemáme ani kunu!
GPS nám ukazuje nejbližší kemp 90 km od Záhřebu na území Slovinska. Za použití dálnic, rychlostních komunikací a obchvatů se platí dálniční poplatek (dle info co máme je to nejlevněji za 35 EUR a platí to půl roku). GPS nám do kempu hlásí zpoplatněnou dálnici a tak doufáme, že to bude jen na území Chorvatska a ne ve Slovinsku, jinak jsme v …. Taky nevíme, jak budeme platit mýtné v Chorvatsku bez kun. Marek platí 42 kuna kartou a je to překvapivě jednoduché, ani pin to nechtělo. Mýtný tiket se strčí do automatu, karta taky a vyjede účtenka s pozdravem. Tak pokračujeme do Slovinska.
Pokračovat na další den >>
Galerie:
