| 1,444 views Hned po projetí hranic jsme na útesech a skalách viděli betonové bunkry. Dále pak všude kolem cest stáli lační cigáni stepující přesně tak, jak je známe z domova. Jenže tady byli všude a ještě hladovější, nebezpečnější a krvežíznivější.
Cestou do hlavního města Tirana nás přepadá děsivá bouřka, kroupy jsou tak velké, že máme strach, že udělají pavouka na skle, proto parkujeme u opuštěné benzínky. Zde chceme přečkat to nejhorší. Zjišťujeme však, že benzínka není opuštěná a po chvíli se na nás stahují cigáni lační po informacích (a možná i jiných věcech) kam jedeme a odkud jsme.
Poměrně se rychle se vymaňujeme z jejich vlivu a odjíždíme. Na cestě potkáváme jen mercedesy, jak zcela nové, tak stovky dvacet i třicet let starých limuzín. Kdo nemá mercedes, není Albánec! Na silnicích jsou všude také Italové, jiné národnosti jsme nenašli, dokonce ani všudypřítomné Němce jsme nezaregistrovali.
Jelikož pršelo a žádný kemp jsme nenašli, zvolili jsme k přespání hotel pár kilometrů před Tiranou. Nejprve dostáváme pokoj, kde neteče teplá voda, po stížnosti jsme evakuováni do jiného pokoje. Po využití bezplatného internetu jdeme spát.
Středa
Již ráno v 9:00 si vychutnáváme sprchu. Platíme šedesát éček a valíme směr Tirana. Míříme směr centrum a projíždíme místním tříproudovým kruháčem bez vyznačených jízdních pruhů a Marek se trochu potí, protože si tam každý jezdí, jak chce a na vlastní bulvy je možné vidět létající plechy z kolidujících vozů.
V centru je velké náměstí s pár žlutými budovami, jináč nic. Chceme vidět hrad a doopravdy jsme ho našli, respektive jen ceduli. Procházíme hradem, ale nic jako hrad nevidíme. Asi se po něm slehla zem.
Na náměstí nás zaujala mozaika, ale jinak zde nic není. Tak jedeme do hlavního města Černé Hory – Podgorica.
Pokračovat na další den >>
Galerie:
